Chovný kocour Uffo Bluetouch, cz alias Baldík
Když jsem před několika měsíci viděla prvního peterbalda na fotografii, zamilovala jsem se. Strašně se mi zalíbila jeho vznešená krása připomínající kočky starodávných egyptských faraónů. A když jsem se dozvěděla, že zde jeden jediný jedinec zástupce tohoto plemene, dokonce zcela nahatý žije, a to 20 km od mého bydliště, zjistila jsem si adresu majitelky této nahaté krásy a vnutila se i se zvědavým manželem na návštěvu.
Přivítala nás sympatická paní Jana s manželem. Všude kolem byly kočky. Nádherné sněhobílé i klasicky zabarvené siamky moderního typu, štíhlé orientálky-mezi nimi překrásný kocour jménem Bingo. A u Binga byla v pelíšku ta, kvůli které jsem přijela-nahatá kráska z Ruska-peterbaldka Ivanka. Měla právě koťata. Koukala jsem na ni jako očarovaná. Jestli se mi peterbald líbil na fotce, tak in natura neměl-vlastně v tomto případě neměla, protože to byla holka, chybu. To jsem ještě netušila, že za pár měsíců díky teď už kamarádce Janě si splním jeden ze svých snů. Že jedno z koťat najde svůj nový domov u nás. Že mi Jana takovou vzácnost daruje.
Vezla jsem si Uffonka domů a pořád jsem tomu nemohla věřit, že ta nádhera je doopravdy moje. Tedy naše, protože Baldík, jak mu říkáme, si mimořádně oblíbil manžela.
Je skvělý. Příjemný, vyrovnaný společník, pořád dobře naladěný, připravený nahodit motory při prvním lidském podívání nebo oslovení. Tato jeho trvalá připravenost k vrnění přivádí k šílenství každého veterináře, protože vyšetřit stetoskopem na plné pecky vrnícího kocoura jde skutečně dost špatně... A jeho stačí oslovit, podívat se na něj, dotknout se ho-vše je důvodem k okamžité vrnící reakci. Rád se mazlí a tulí. S ostatními kočkami byl hned kamarád, nemá problémy s nikým a ničím. Je to úžasné zvíře. Nekouše, nevytasí na člověka drápy-ostatně to nedělá žádné z našich zvířátek.
A protože je neustále při chuti, taky hezky roste.
Když k nám přišel, veškeré jídlo bylo jenom jeho. Bylo ohromná legrace pozorovat, jak při krmení byl sám schopen ohlídat 2-3 misky s jídlem. Seděl nad nimi sám, jedl, vrčel, a kdykoliv se snažila jiná kočka k některé jím okupových misek přiblížit, zavrčel ještě více a v tu ránu vylítla nad misku jeho přední packa v majetnickém gestu "moje, moje, jenom moje"! Takže kotě sedělo vedle 2-3 misek, jedlo samo, a ostatních 5 dospělých a o hodně větších koček sedělo kolem, pomalu jim tekly sliny a ony se jen dívaly, jak se prcek láduje. Teprve když měl dost, milostivě pustil k lizu i ostatní. A ti mu to trpěli. Krmení tím pádem bylo u nás trvalým zdrojem zábavy dost dlouhou dobu. Teď to už nedělá, naopak decentně čeká, až se najedí ostatní a pak jde on.
Přivítala nás sympatická paní Jana s manželem. Všude kolem byly kočky. Nádherné sněhobílé i klasicky zabarvené siamky moderního typu, štíhlé orientálky-mezi nimi překrásný kocour jménem Bingo. A u Binga byla v pelíšku ta, kvůli které jsem přijela-nahatá kráska z Ruska-peterbaldka Ivanka. Měla právě koťata. Koukala jsem na ni jako očarovaná. Jestli se mi peterbald líbil na fotce, tak in natura neměl-vlastně v tomto případě neměla, protože to byla holka, chybu. To jsem ještě netušila, že za pár měsíců díky teď už kamarádce Janě si splním jeden ze svých snů. Že jedno z koťat najde svůj nový domov u nás. Že mi Jana takovou vzácnost daruje.
Vezla jsem si Uffonka domů a pořád jsem tomu nemohla věřit, že ta nádhera je doopravdy moje. Tedy naše, protože Baldík, jak mu říkáme, si mimořádně oblíbil manžela.
Je skvělý. Příjemný, vyrovnaný společník, pořád dobře naladěný, připravený nahodit motory při prvním lidském podívání nebo oslovení. Tato jeho trvalá připravenost k vrnění přivádí k šílenství každého veterináře, protože vyšetřit stetoskopem na plné pecky vrnícího kocoura jde skutečně dost špatně... A jeho stačí oslovit, podívat se na něj, dotknout se ho-vše je důvodem k okamžité vrnící reakci. Rád se mazlí a tulí. S ostatními kočkami byl hned kamarád, nemá problémy s nikým a ničím. Je to úžasné zvíře. Nekouše, nevytasí na člověka drápy-ostatně to nedělá žádné z našich zvířátek.
A protože je neustále při chuti, taky hezky roste.
Když k nám přišel, veškeré jídlo bylo jenom jeho. Bylo ohromná legrace pozorovat, jak při krmení byl sám schopen ohlídat 2-3 misky s jídlem. Seděl nad nimi sám, jedl, vrčel, a kdykoliv se snažila jiná kočka k některé jím okupových misek přiblížit, zavrčel ještě více a v tu ránu vylítla nad misku jeho přední packa v majetnickém gestu "moje, moje, jenom moje"! Takže kotě sedělo vedle 2-3 misek, jedlo samo, a ostatních 5 dospělých a o hodně větších koček sedělo kolem, pomalu jim tekly sliny a ony se jen dívaly, jak se prcek láduje. Teprve když měl dost, milostivě pustil k lizu i ostatní. A ti mu to trpěli. Krmení tím pádem bylo u nás trvalým zdrojem zábavy dost dlouhou dobu. Teď to už nedělá, naopak decentně čeká, až se najedí ostatní a pak jde on.
Vyrostl z něj pětikilový statný a moc hodný kocour. Je strašně milý a příjemný, takový decentní mazel, nekonfliktní, pečující. Říkám mu kocour-pečovatel. Když se rodí jeho koťata, stará se o své děti od jejich narození. A o děti cizího kocoura se začal starat v tom okamžiku, co otec koťat z naší domácnosti odešel. Dokud tady byl, nestaral se, sotva zmizel, začal o koťata intenzívně pečovat. Smála jsem se, že kdyby měl z čeho, tak by i kojil.
V současné době je u nás jako kocour jediný, a s největší pravděpodobností to tak i zůstane. To peklo, když tu byli kocouři dva, a začali si jít vzájemně po krku, to už nechci zažít. A navíc když téměř celá smečka proti přítomnosti cizáka po kočičím velice výmluvně protestovala...