Devon rex Claudius Scarface, CZ
Devon rex Claudius Scarface je úžasně příjemný a milý rošťák.
Je mi neustále v patách, všechno se mnou dělá, všechno komentuje, dokáže vymýšlet různé lumpárničky, které mu předem promíjíme, protože dlouho se na něj zlobit nedá. Říkám mu "lotrando" a "plyšáčku" - jeho srst je nádherně heboučká, přímo vyzývá, aby člověk do ní zabořil obličej a kocourka ňuchňal. Ale on to nemá rád od každého-se mnou se dokáže mazlit dlouhé minuty, otírá si čumáček o můj obličej a tiše decentně přede, že ho člověk spíš cítí než slyší. Je strašně upovídaný, vydává neuvěřitelnou škálu zvuků, kterým už vesměs rozumím, tak si kolikrát i "pomňoukáme" společně. Žít s ním je velice příjemné, je to milý společník, a hlavně, člověk ví, že ho má. Je odvážný a nebojácný, až je to někdy na pováženou, takže ho musím víc hlídat, aby nepřišel k úrazu. Je strašně rychlý a hbitý, během pár vteřin je schopný být někde úplně jinde, a člověk si toho ani nestačí všimnout. Naštěstí na zavolání se vždy ozve nebo rovnou přijde-nikde se nezašívá, jak to kočky dělávají, jen musí prostě všechno prozkoumat. Kvůli tomu nemá pořádně přes den čas ani na jídlo-kolem se toho tolik děje, u čeho on nesmí chybět! Tak jsem na něj vyzrála a dávám plnou misku granulek k posteli, ve které spí přitulený k mému obličeji, a do rána je miska vyluxovaná.
Je to pěkný syčák-jednu noc jsem ho nenechala spát v ložnici se mnou, a hned druhý den se mi "odměnil". Počkal, až jsem se na něj dívala a označkoval mi před očima jejich kočičí deku tak, že musela okamžitě do pračky. Jak říkám, je to lotrando. Další noc už zase spal v mé posteli a bylo (prozatím?) po značkování.
Všechny naše kočky mám moc ráda, ale jeho miluji. Byla to láska na první pohled, jak o tom píši jinde.
Červen 2009
S Kludýskovo značkováním bojuji dál. Nebylo to jen jednou na deku-chlapec prostě začal dělat to, co většina dospělých kocourů-značkuje. Je to daň za koťátka. Prozatím je to únosné, protože označuje prací věci, takže zkrátka více pereme. No a v ložnici už se mnou nespí-jeho místo zaujaly jeho děti, které se mi nastěhovaly kompletně i s maminkou do postele.
Když se prckové narodili, nechtěl se k nim vůbec znát-nechtěl je ani vidět, syčel a prskal jako vzteklej. Teď když povyrostli, tak si s nimi hraje. Olizuje je a honí se s nimi. Je to krásné je pozorovat.
Je srpen 2010 a Klaudýsek je už kastrát, takže i kdyby sebevíce chtěl, další koťátka už neudělá...
Co se stalo.
S Adamem vyrůstali spolu, hráli si spolu, spali spolu. Najednou z ničeho nic začal kastráta Adama brát jako úhlavního nepřítele a lovnou zvěř. Došlo to tak daleko, že jsem je musela začít důsledně oddělovat, jinak bylo zle. Adama dost ošklivě poranil, naštěstí se mu to dobře zahojilo, že zůstala jen mrňavá "památka" v podobě maličké jizvy. Jakmile ho uviděl, okamžitě k němu naběhl, začal odfrkovat, uší přitisklé k hlavě, ocasem vztekle mrskal a ihned se na něj vrhal, ale naprosto vážně s úmyslem zabít. Dlouho se mi dařilo držet je každého jinde. Ale stejně to byla otázka času, kdy se něco stane.
Byla jsem venku vyzvednout balíky s krmivem, když se Klaudíkovi podařilo manželovi proklouznout pod nohama tam, kde byl Adam. Okamžitě se na něj vrhnul a začal ho porcovat. Manžel chtěl Adamíška chránit, tak mezi ně sáhnul. Kocour pustil Adama a pro změnu začal porcovat ruce manžela-pokousal ho na obou. Takže tím to měl spočítané. Ještě ten den jsem domluvila kastraci a druhý den po tom útoku už z něj byl kastrát. Je to pár málo dní, takže hormony vyplavené ještě z těla nemá. Přesto tady už nevyřvává, jak to dělával celé dny. No a teď se jen modlím, aby se mu z hlavy vyplavila i ta agrese vůči Adamovi. Je zajímavé, že ze všech koček, co tady mám, si to odnáší jen tento nahatý kocour. S ostatními-i kastráty-vycházel Klaudík dobře.
Ještě pořád to prodýchávám, pořád se s tím nemůžu vyrovnat, ale co se dá dělat. Jsem přesvědčená, že mně by to neudělal-já mu už takhle Adama brala vícekrát, ale stalo se...
Uběhlo pár týdnů a já už vím, že to bylo správné rozhodnutí. Klaudík přestává značkovat, ale co je důležitější, přestal napadat Adama a už jsem je viděla dokonce společně v jednom pelíšku. Občas se sice servou, ale jako rovnocenní partneří, a po pravdě řečeno, začíná si Adam. A o nic nejde. No a Kludýsek je zase ten úžasný miloučký umazlený mízánek, jakého mám ráda. To vše mě s jeho kastrací smířilo. Jen teď i on si musí dávat pozor na Baldíka, protože ten okamžitě poznal, že není plnohodnotným kocourem a zařadil si ho do kategorie kocourů vhodných na zabití. Ale Klaudík je chytrý a Baldík ho seřezal jen jednou, už si dává hodně veliký pozor, aby se mu případně včas uklidil z cesty.
Je mi neustále v patách, všechno se mnou dělá, všechno komentuje, dokáže vymýšlet různé lumpárničky, které mu předem promíjíme, protože dlouho se na něj zlobit nedá. Říkám mu "lotrando" a "plyšáčku" - jeho srst je nádherně heboučká, přímo vyzývá, aby člověk do ní zabořil obličej a kocourka ňuchňal. Ale on to nemá rád od každého-se mnou se dokáže mazlit dlouhé minuty, otírá si čumáček o můj obličej a tiše decentně přede, že ho člověk spíš cítí než slyší. Je strašně upovídaný, vydává neuvěřitelnou škálu zvuků, kterým už vesměs rozumím, tak si kolikrát i "pomňoukáme" společně. Žít s ním je velice příjemné, je to milý společník, a hlavně, člověk ví, že ho má. Je odvážný a nebojácný, až je to někdy na pováženou, takže ho musím víc hlídat, aby nepřišel k úrazu. Je strašně rychlý a hbitý, během pár vteřin je schopný být někde úplně jinde, a člověk si toho ani nestačí všimnout. Naštěstí na zavolání se vždy ozve nebo rovnou přijde-nikde se nezašívá, jak to kočky dělávají, jen musí prostě všechno prozkoumat. Kvůli tomu nemá pořádně přes den čas ani na jídlo-kolem se toho tolik děje, u čeho on nesmí chybět! Tak jsem na něj vyzrála a dávám plnou misku granulek k posteli, ve které spí přitulený k mému obličeji, a do rána je miska vyluxovaná.
Je to pěkný syčák-jednu noc jsem ho nenechala spát v ložnici se mnou, a hned druhý den se mi "odměnil". Počkal, až jsem se na něj dívala a označkoval mi před očima jejich kočičí deku tak, že musela okamžitě do pračky. Jak říkám, je to lotrando. Další noc už zase spal v mé posteli a bylo (prozatím?) po značkování.
Všechny naše kočky mám moc ráda, ale jeho miluji. Byla to láska na první pohled, jak o tom píši jinde.
Červen 2009
S Kludýskovo značkováním bojuji dál. Nebylo to jen jednou na deku-chlapec prostě začal dělat to, co většina dospělých kocourů-značkuje. Je to daň za koťátka. Prozatím je to únosné, protože označuje prací věci, takže zkrátka více pereme. No a v ložnici už se mnou nespí-jeho místo zaujaly jeho děti, které se mi nastěhovaly kompletně i s maminkou do postele.
Když se prckové narodili, nechtěl se k nim vůbec znát-nechtěl je ani vidět, syčel a prskal jako vzteklej. Teď když povyrostli, tak si s nimi hraje. Olizuje je a honí se s nimi. Je to krásné je pozorovat.
Je srpen 2010 a Klaudýsek je už kastrát, takže i kdyby sebevíce chtěl, další koťátka už neudělá...
Co se stalo.
S Adamem vyrůstali spolu, hráli si spolu, spali spolu. Najednou z ničeho nic začal kastráta Adama brát jako úhlavního nepřítele a lovnou zvěř. Došlo to tak daleko, že jsem je musela začít důsledně oddělovat, jinak bylo zle. Adama dost ošklivě poranil, naštěstí se mu to dobře zahojilo, že zůstala jen mrňavá "památka" v podobě maličké jizvy. Jakmile ho uviděl, okamžitě k němu naběhl, začal odfrkovat, uší přitisklé k hlavě, ocasem vztekle mrskal a ihned se na něj vrhal, ale naprosto vážně s úmyslem zabít. Dlouho se mi dařilo držet je každého jinde. Ale stejně to byla otázka času, kdy se něco stane.
Byla jsem venku vyzvednout balíky s krmivem, když se Klaudíkovi podařilo manželovi proklouznout pod nohama tam, kde byl Adam. Okamžitě se na něj vrhnul a začal ho porcovat. Manžel chtěl Adamíška chránit, tak mezi ně sáhnul. Kocour pustil Adama a pro změnu začal porcovat ruce manžela-pokousal ho na obou. Takže tím to měl spočítané. Ještě ten den jsem domluvila kastraci a druhý den po tom útoku už z něj byl kastrát. Je to pár málo dní, takže hormony vyplavené ještě z těla nemá. Přesto tady už nevyřvává, jak to dělával celé dny. No a teď se jen modlím, aby se mu z hlavy vyplavila i ta agrese vůči Adamovi. Je zajímavé, že ze všech koček, co tady mám, si to odnáší jen tento nahatý kocour. S ostatními-i kastráty-vycházel Klaudík dobře.
Ještě pořád to prodýchávám, pořád se s tím nemůžu vyrovnat, ale co se dá dělat. Jsem přesvědčená, že mně by to neudělal-já mu už takhle Adama brala vícekrát, ale stalo se...
Uběhlo pár týdnů a já už vím, že to bylo správné rozhodnutí. Klaudík přestává značkovat, ale co je důležitější, přestal napadat Adama a už jsem je viděla dokonce společně v jednom pelíšku. Občas se sice servou, ale jako rovnocenní partneří, a po pravdě řečeno, začíná si Adam. A o nic nejde. No a Kludýsek je zase ten úžasný miloučký umazlený mízánek, jakého mám ráda. To vše mě s jeho kastrací smířilo. Jen teď i on si musí dávat pozor na Baldíka, protože ten okamžitě poznal, že není plnohodnotným kocourem a zařadil si ho do kategorie kocourů vhodných na zabití. Ale Klaudík je chytrý a Baldík ho seřezal jen jednou, už si dává hodně veliký pozor, aby se mu případně včas uklidil z cesty.
No a teď mu nejčastěji říkám "buřtíku", protože docela hodně přibral, jak je pořád při chuti. Už jsem dala pryč granule, takže je ani ostatní nemají kvůli jeho žravosti trvale k dispozici. Dost mi to komplikuje život, když tu mám i koťata....
